Náš stát potřebuje stejná pravidla pro všechny – Světelné znečištění a neb jak jsem se stal astronomem

John Stuart Mill: "Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého."

     Psal se rok 1976 a mně bylo šest let. Začínal jsem už slušně číst. Ani nevím co se stalo. Snad nějaký článek v novinách či nějaké vnuknutí. Zrodil se nový astronom.

     Bydleli jsme v té době na Dukelské třídě v Hradci Králové (dnes třída Karla IV.) v absolutním centru města. Pod námi jedna z nerušnějších tříd města, samozřejmě již v té době bohatě osvětlená. Na okna již v té době jsme si dávali závěsy a ani přes jejich zatažení nebyla v noci v místnostech tma. Moc mi v té době nedocházelo, že by to byl nějaký problém.

     Jednoho dne jsem v tehdejším hračkářství objevil svůj první astronomický dalekohled. Stál tehdy, pokud si dobře pamatuji 150Kč. Byla to taková plastiková skládanka, ale moc hezká. Byl jsem nadšen. Plastiková paralaktická montáž s papírovou stupnicí ve mně vzbuzovala dojem profesionálního přístroje. Plastiková čočka o průměru 35mm již znamenala značný přínos v zisku světla. Možnost různých zvětšení mi dovolovala pocit, že uvidím vše, na co si vzpomenu. Dalekohled jsem připevnil na okenní parapet a přes velkou zimu jsem se pustil do prvních pozorování. Začal jsem podle knížky a hvězdné mapy poznávat jednotlivé hvězdy, které vidím. Z okna jsem jich tehdy zřejmě neviděl více jak deset, ale i z toho jsem měl radost. Začal jsem chápat rozdíl mezi hvězdou a planetou. Co mne však fascinovalo, byl Měsíc. Ono není divu. V dalekohledu této kvality o moc víc než okem vidět nebylo, pouze na Měsíci byly vidět lépe krátery a Jupiter byl vidět jak ploška, rozlišitelná od hvězd.

      A tak to šlo řadu let. Četl jsem si knížky, chodil do knihovny na Pražském předměstí a hledal informace. Už tehdy jsem začal vnímat jméno Jiří Grygar. Já postupně stárnul, ale žádné možnosti neměl a tak pouze snil, že jednou ….

      Pět let uplynulo a mně bylo jedenáct. Sestra tehdy zpívala ve východním Německu a jednoho dne mi přivezla dárek. Srdce astronoma poskočilo. V balíčku byl triedr 7x50 od světové špičky ZEISS. A měl jsem zase co dělat. Bylo třeba vyrobit nějaký úchyt a stativ. Nastudoval jsem množství literatury a přišel na to, jak pomocí přídavné optiky navyšovat zvětšení. V tomto triedru byly už slušně vidět i měsíce Jupitera. Bylo nádherné vnímat, jak skutečně kolem planety obíhají a mění svou pozici.  Na konci roku 1981 se stalo něco převratného. V České televizi začali dávat nový astronomický seriál pod názvem Okna vesmíru dokořán. Již tehdy jsem měl k dispozici magnetofon a tak jsem nelenil a tento pořad rychle začal nahrávat. Vyplatilo se. Každý pořad jsem často po dlouhou dobu poslouchal při usínání a uchvacovala mne už jen znělka pořadu od Vangelise a hlas Jiřího Grygara. Začal jsem více vnímat vesmír a začal docházet do astronomického a kosmonautického kroužku při hradecké hvězdárně. Často jsme tam doslova hltali informace od pana Karla Bejčka z oblasti kosmonautiky a pana Jiřího Bartošky z astronomie. Postupně jsem se do této oblasti zamilovával dále a dále. Zálibně koukal do katalogů astronomických dalekohledů, které jsme dostávali z Rakouska či Německa. Miloval jsem hradecké planetárium i pohádky v sále. Rodiče jsem měl příliš staré, aby se o mne nějak výrazněji zajímali a tak jsem na hvězdárně a okolí trávil více a více času.

     V roce 1987 jsem se zúčastnil spolu s kamarádem z Hradce Králové československého soustředění několika desítek dětí z celé republiky na Čingově ve Slovenském ráji. Jeli jsme vlakem plni nadšení. Na tomto soustředění zahájila svou dráhu celá řada dnešních astronomů jako je např. Jiří Dušek – současný ředitel Brněnské hvězdárny. K dispozici jsme měli řadu skvělých instruktorů, velké množství dalekohledů a hvězdných atlasů. Prošli jsme si vše od pozorování Slunečních skvrn, pozorování meteorů a jejich zakreslování do mapek až po vizuální pozorování proměnných hvězd.

     A v tu dobu se asi astronomie ve mne zakořenila na doživotí.